• Facebook - Black Circle
  • Instagram - Black Circle
  • Pinterest - Black Circle
  • YouTube - Black Circle

Jak jsem potkala Oscarové režiséry

I když můj výlet do Los Angeles trval jen 4,5 dne, prožila jsem ho naplno a stojí to za vyprávění. Návštěva Dreamworks, Disney animation studios, Hollywood, Santa Monica, party a spousty dalších zážitků.

...jedovatí prý nejsou...

Andrewovi jsem napsala jen týden předem, jestli když dorazím do LA, by mi dal prohlídku v Disney Animation Studios. Andrew je animátor který pracoval na všech disney filmech od roku 2011, takže třeba Zootopia, Frozen, Big Hero 6, a tak dále. Prý prohlídky nedělají, ale řekl, že mě osobně provede. Potom co mi potvrdil, že mě do Disney pustí. Hned jsem volala Stef, kupovala letenku a začala se připravovat na mé krátké-velké dobrodružství.

Do LA jsem dorazila ve středu odpoledne, z Vancouveru to je naštěstí jen 3 hodinky letadlem. Uberem jsem jela při západu slunce směr Glendale. Po cestě jsem viděla downtown LA, obrovské mrakodrapy, takový mega ve Vancouveru snad ani nemáme. Samozřejmě zácpa, tak jsme to kousek museli vzít ulicema, mimo rychlostní silnici, ale to je v LA klasika. "Car culture", velkou část života strávíte v autě.

Před domem jsem prozvonila Stef, za chvilku vyběhla z jejich "vesnice", soustava domů/bytů s nějakou zelení, bazénem, posilovnou a společenskou místností. Takový na první pohled přímořský hotel. Neviděly jsme se 3 roky, naposledy v Dánsku, když jsme spolu studovaly VFX v The Animation Workshop univerzitě. To bylo radosti, ale jakoby se nic nezměnilo, jako bychom se viděly naposledy před měsícem. Pořád stejné mezi námi.

Stef mě provedla mezi baráky, krásná vůně, zvuky zvířat, palmy, řekla jsem jí "wow ty žiješ v džungli", ale to jsem si neuvědomila, co to znamená a ona na to: "ano, máme tu plno pavouků". Ách, pavouky zrovna nemám v oblibě, vlastně většinu z nich nesnášim, ale naštěstí to byli jen ty s dlouhýma nohama a jedovatí prý nejsou. Na záchodě pár dlouhonožců bylo, ale s těma jsem se skamarádila. Ještě ten večer jsme šly na večeři do podniku v okolí, daly si moc dobrý salát, já s červenou řepou Stef s mega houbama a pak jsme šly na "na jedno" do jedné hospody, pak do druhé, ...... možná jsme to trochu přehnaly, což se odrazilo v následujícím dni.

Ano, čtvrteční ráno bylo kruté, ale co, dlouho jsme se neviděly a tohle byla skvělá vzpomínka na naše studentské časy. Stef vstala dříve, protože musela do práce. Dělá vizuální efekty v DreamWorks a momentálně pracuje na filmu "How to train your dragon 3". Před polednem jsem vyrazila uberem směr DreamWorks studio. Samozřejmě jsem byla naskutečně nadšená, takže jsem se chovala trochu zmateně. Například všichni do DreamWorks přijíždí autem, tak jak se mám sakra dostat dovnitř. Přišla jsem trochu ztrapněná k závoře a pán mi hned pomohl, byla jsem očekávaná a dostala jsem návštěvnickou cedulku, kterou jsem si hrdě ozdobila tričko. Stef už na mě čekala a vyrazily jsme na oběd.

Jejich obědy jsou fakt pecka! Každý den mají oběd v ceně. Grilované maso, salát bar, pečivo, těstoviny, asijská jídla a další. No, vše jsem si nestihla prohlídnout, navíc tam byly stovky lidí, ti jsou mnohem zajímavější. Vzala jsem si salát a burger a šly jsme si sednout někam do stínu, sice byl konec září, ale v LA je snad vedro furt. Ano, nechápu, jak jsem se najednou mohla ocitnout v Dreamworks na obědě. To kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu dělat, tak se mu jen vysměju.

Studio mají opravdu krásné, je to jako velký hotel s krásnou zahradou. Bohužel, fotit jsem nesměla a dovnitř na prohlídky neberou - přísně tajné! Zbytek dne jsem odpočívala u Stef na bytě, plánovala nadcházející den a nějakou tu chvíli se povalovala u bazénu, který je od bytu asi 10 kroků. Palmy. Vyhlídka na golfové hřiště. Takovej klasickej LA relax.

...chtěla jsem radostí brečet...

Můj třetí den strávený v LA v životě nezapomenu! Ráno se nic nedělo, ale na oběd jsem vyrazila směr Disney Animation studios. Jen 10 minut uberem a už jsem tam. Zmatený řidič vjel dovnitř ke studiu (blbec), tak nás sekuriťáci samozřejmě zastavili a mě vytáhli. Naštěstí byli moc milí, řekla jsem že jdu na návštěvu, zkontrolovali občanku a pustili mě dál, směr recepce. Tam jsem se nahlásila - dali mi mega kartičku, která na fotkách fakt září, ale na to jsem samozřejmě v tu chvíli neměla kapacitu myslet. Šla si sednout a čekala jsem na Andrewa, prohlížela si art knížky z Disney filmů a koukala po lidech, kteří mířili na oběd. Andrew se za chvíli objevil, obejmul mě a prohlídka mohla začít.

Abych vysvětlila blíže, kdo Andrew je. Když jsem podruhé jela studovat do Dánska na kurz charakterové animace, tak on byl jeden z našich učitelů. Byl fajn, vyprávěl nám plno historek z práce a nějaké vtipné detaily z projektů. A po obědě nám vždycky nosil do třídy pivo. Ideální učitel.

Studio jsme hned opustili, ale vyrazili jsme směr oběd, kantýna, která se nachází v Disney filmových studiích, což je prostor, kde se natáčí filmy, jako jsou třeba Piráti z Karibiku a podobné trháky. Vyfotila jsem se jako správný fanoušek se sochami Disneyho, otiskama rukou různých animátorů a tak dále. V kantýně jsem potkala vedoucího animátorů na příštím filmu - no pecka.

Oběd s Andrewem byl fajn, je cestovatel jako já. Pracoval a žil v Evropě - Německu, Anglii, také v Australii, Kanadě, USA i s rodinou.

Pak mě vzal do obchůdku s Disney suvenýry, jelikož má velkou slevu, tak jsem ji využila a koupila jsem si velkého Pua. Což je prasátko z filmu Moana. Rozkošné.

Nazpátek jsme to vzali přes ABC studios, což je americká televizní produkční společnost. Budovy jsou s Disney propojené, tudíž se tam dá volně projít. Andrew mi tam chtěl ukázat herecké castingy, prý je to sranda koukat na ten dav "stejných" lidí co čekají na svou šanci (stejné tváře, výšky, váha, stejné oblečení). Je to prej dobrá haluz. Ale zrovna tam bohužel nikdo nebyl.

Vyšli jsme ven před Disney Animation studios, kde mě A. představil dvou animátorům, jednoho jsem hned požádala, aby nás vyfotil (viz. foto).

Vstoupili jsme do budovy a šli nejdříve prvním patrem, kde jsem měla možnost si prohlédnout plno umění, od umělců ze studia, ale také současné artworky z filmů na kterých pracují. Současně jsem měla možnost si prohlédnout i to nejlepší z filmů starších. Najednou z jedněch dveří vyšel starší pán, pozdravili jsme ho a když prošel dále Andrew se na mě otočil a nadšeně povídá, víš kdo to byl?! Netušila jsem! Byl to Ron Clements, režisér, kterého proslavily filmy jako Herkules, Aladin a Malá mořská víla! Trochu ostuda, že jsem ho nepoznala, ale jak říkám, celou tuhle návštěvu moje hlava nedávala a spoustu věcí mi došlo dokonce až o pár dnů později. Andrew stejně říkal, že by se styděl si se mnou pokecat. No jo, většina nás z oboru jsou introverti.

Modrým kloboukem jsme vyšli po schodišti do druhého patra, nahoře jsme se zastavili. A. mi ukazoval kanceláře důležitých manažerů a ředitelů společnosti. Například kancelář Eda Catmulla, což je prezident Disney a Pixar studií (+ zakladatel). Prostě IT hvězda, ale když ho potkáte, chová se tak trochu jako robot, překvapivě. Další známá osobnost - John Lasseter, animátor, CCO (nejvyšší kreativní pozice), který tam dnes už není díky kampani "#metoo", jeho slavné objímání nekončilo jen tam. Andrew ho dobře zkritizoval. ALE! V jeho prosklené kanceláři, která byla dříve plná hraček, dnes slouží pro malé meetingy, kde plánují filmy třeba 8 let dopředu. Zrovna tam měli schůzku. Najednou se můj zrak zasekne na jedné postavě. Muž, 50 let, delší hnědé vlasy. To musí být Byron Howard, můj oblíbený režisér za oscarový film Zootopia. Nemohla jsem věřit vlastním očím, když jsem šla do Disney, nikdy mě nenapadlo, že bych mohla potkat někoho takového. Musela jsem se zeptat, jestli to je fakt on. A byl! Ach. Nemohla jsem z něj spustit oči. Ale jelikož jsem byla v přítomnosti někoho jiného, musela jsem na něj přestat zírat. Na zdi měli vyvěšených pár jejich starších Oscarů z 50. a 60. let. Opět jsem nevěděla, kam koukat dřív, ale samozřejmě slušnost je slušnost. Ale asi jsou na zmatené fanoušky zvyklí.

Pokračovali jsme dál budovou. A. mi koupil kávu a prošli jsme různá oddělení. Layout, animation, lighting, rigging a další, jediné oddělení, do kterého nikoho nepouští, je Story - Příběh. Protože to je ta nejvzácnější ingredience ve filmu, která je pokaždé jiná a musí být originální, proto je naprosto uzavřená před hosty, kteří by mohli jednoduše něco prozradit, jako třeba já tady na blogu a víme, jak silný je internet. Přišli by o miliony dolarů.

Ještě jsme šli nakouknout do místnost, myslím že s koordinátorama a najednou za námi dovnitř přišel nějaký chlap. Andrew mě představil, že to je režisér Phil Johnston, na filmu Ralph Breaks the Internet, který právě dokončili, v kinech bude v ČR v lednu 2019. Ani jsme si nepodali ruce, byla právě obědová pauza a on se celý hladový pustil do sandwiche. Nicméně plná pusa mu nebránila v tom, aby sise mnou vyměnil pár slov a poslal mě do své kanceláře, ať se jdu podívat. Po příchodu do kanceláře jsem hned pochopila, proč mě tam poslal. Byla plná bláznivých obrazů s klauny, které mu prý všechny věnoval herec, který na filmu také pracoval. V rohu místnosti měl obrovskou hromadu zmačkaných papírů, která vypadala jako umělecká instalace, což prý z půlky byla. Začalo to házením náčrtků, poznámek na papíru do kouta až z toho byla postupně zábava.

Andrew mě pak vzal k sobě do kanceláře, kterou sdílí s dalšíma 2 animátorama, šla jsem se jim představit. Podala jim ruku a jeden mi své jméno neřekl, celkově se chovat v tu chvíli divně (o den později mi došlo, ano o den později, že to byl ten stejný animátor, kterého jsem potkala venku, dala mu do rukou můj mobil a požádala ho o fotku, fakt jsem byla mimo...). Andrew všem vyprávěl, jak pracoval taky v Rainmaker studios stejně jako já, akorát o 20 let dříve. Prováděl mě 4 hodiny, protože zrovna dokončili film, tak neměli moc věcí na práci. Nevím jak mu poděkovat, asi mu nakreslím portrét.

Sedli jsme si k jeho stolu a on mi ukazoval záběry, které animoval ve filmu Ralph Breaks the Internet a Frozen 2. Moc se na oba filmy těším, bude to pecka. Andrew mi později ukazoval ještě pár krátkých interních filmů, které veřejnosti nikdy neukazují, což je hrozná škoda, protože jsou fakt nádherný. To je ale ta část, kterou nemůžu prozrazovat, jelikož jsem vázaná smlouvou.

Andrew s kolegou Michaelem se začali bavit o "Work room" (pracovní místnost), že prý musíme zakončit prohlídku tam. Netušila jsem, co to je, ale chtěli mě překvapit. Prošli jsme únikovýma schodištěma na to jejich "tajné místo". Je to taková mini místnost, kde si můžou načepovat pivo. To máme v našem studiu jen v pátek, ah. Pěkná, dřevěná a celá pokreslená místnost. Taky jsem tam na památku nakreslila něco na stůl. Dala jsem si Guinness a u stolu a kecali jsme spolu ještě asi další hodinu. Pak už ale Andrew musel jet vyzvednout dceru. Cestou z Disney jsem znovu viděla Byron Howard. Navíc se mi poštěstilo poznat dalšího skvělého režiséra Rich Moora. No pecka, spolupracovali spolu na Zootopii, což je filmy díky kterýmu jsem si tolik Disney oblíbila (konečně film bez princezen a hlavně bez zpívání).

Andrewovi jsem moc poděkovala, rozloučili jsme se a já šla na zastávku, kde jsem chvíli jen nadšeně seděla a chtěla jsem radostí brečet. Asi po 15 minutách jsem si zavolala uber a řidičovi jsem celou dobu vyprávěla svůj zážitek. Byl to velmi milý pán, nadšeně poslouchal, co mu vyprávím a sdílel se mnou moji radost. Dovezl mě na Griffith observatory, což je známá turistická atrakce, s výhledem na nápis HOLLYWOOD, a velkou část L.A.. Je to pěkná budova s moc hezky udělaným planetáriem, strávila jsem tam asi 3 hodiny, vyřídila nějaké telefony, čekala na Stef a koukala na západ slunce. To vše v blízkosti značky upozorňující na výskyt nebezpečných hadů. Město krásné, ale zvířátka zrovna kamarádská nejsou.

...tak prostě běžím a někam se schovám...

Hollywood byla další část města, do které jsme se Stef zavítaly. Slavná Walk of fame, nic pro mě, až teda na ty slavný kina a stylový mega obchody s hudbou a filmy. Jinak je to prostě párty místo pro turisty. Plno oškliveých, přeplácaných kýčovitých obchodů. Musím ale uznat, že jsme tam byly za tmy, tak třeba ve dne to může působit příjemněji. V dálce svítil nápis Scientology church, kterou jsme si musela zblízka vyfotit. Jedná se o šílenou americkou sektu, pokud jí neznáte, Tom Cruise je součástí.

Další ulice, kterou jsme procházely, byla velmi nebezpečná, Stef mě začala upozorňovat, že kdyby najednou někdo začal střílet, tak prostě běžím a někam se schovám. Trochu jsem znervozněla. Na povalující bezdomovce jsem zvyklá, život v Severní Americe je v tomhle strašnej. Kriminalita je ale v Kanadě mnohem menší.

Stef mě pak vzala do dvou klubů v downtown L.A.. Jeden známější byl umístěn na střeše mezi mrakodrapy. Jmenoval se Perch. Byla to pecka, až na ten typ lidí, co tam byli. Vypadalo to, že se tam chodí spíš jen fotit. Druhý klub byl víc náš - The Lush. Meetfactory styl, abych to přiblížila. Dobrá hudba, na kterou se jen a jen tančilo a tančilo a tančilo.

Čtvrtý den prochodily. Ráno jsme si daly v Glendale snídani v pekárně a pak jsme vyrazily do West LA za mým mentorem animace, ale to je na delší povídání, takže o tom jindy. Pozvala nás na oběd do Libanonské restaurace a pak nás čekala velká procházka přes celou Santa Monica pláž až do Venice. Pláž byla obrovská, plná sportujících lidí a pouličních umělců. Uličky ve Venice jsou moc roztomilý a zároveň stylový, tam bych chtěla bydlet, kdybych si v LA měla vybrat.

Večeři jsme si daly ve výtečné veganské restauraci Gratitude, v lepší jsem ještě nebyla a získala jsem tam spoustu inspirace, kterou snad někde budu moct projevit. Například každý den hostům kladou otázku k zamyšlení, na kterou mají celý večer přemýšlet, diskutovat. Zajímavé. Cesta domů trvala asi hodinu - to město je obří! Doma jsme šly na 30 minut do vyhřívaného bazénu a pouštěly jsme si Chopina a během toho v tichosti plavaly a relaxovaly. Pak jsem si šla balit a už mě čekala jen postel a spánek.

Cesta domů mi nic zajímavého nepřinesla. Snad jen, že jsem si dala čínské jídlo v 8 ráno na letišti LAX k snídani, trochu prasárna, ale tak mám stále ještě dovolenou, člověk přece musí trochu vypustit. Dobře, je to opravdu chabá výmluva, tak snad mě omluví alespoň to, že tam opravdu nebylo nic lepšího k výběru.

Vancouver mě přivítal deštěm. No krása.

A to jsem na ten výlet málem ani nejela!

Konec.

Recent Posts